top of page

MARKÉTA A DAMIÁN

Markétě bylo dvacet sedm let, když si s manželem vzali Damiána do hostitelské péče. Měli v tu dobu už syna Michaela, kterému bylo 5 let. S manželem vůbec netušili, co to hostitelská péče je, ale celá jejich cesta začala, když se Markétě zdál jeden zvláštní sen.
"Viděla jsem před sebou veliký zámek, v jehož okně stál chlapec. Mával na mě a volal celou dobu o pomoc. Když jsem se vzbudila, hned mi došlo, odkud ten zámek znám. Od mala jsem sluchově postižená, a když jsme s maminkou chodily na ORL, vedla tam cesta právě okolo takové budovy. Vždy tam bylo plno dětí, a tak jsem se maminky ptala, co tam všichni dělají. Odpověděla mi, že jsou opuštění a bez rodičů. Pamatuji si, jak jsem se lekla a hned maminku pevně stiskla. Zůstalo mi to v hlavě do teď, spolu s tím i touha pracovat v dětském domově a dávat dětem radost.“
Tento sen v Markétě probudil touhu dětský domov najít. V tu dobu hodně sportovala a s týmem vyhráli veliké dary, které si však nemohli rozdělit, byl to například bazén a teplé přehozy. Rozhodla se, že tyto věci daruje do dětského domova v Pardubicích.
„Bylo tam spoustu dětí, všichni čekali na to, s čím jsem přišla a co jim řeknu. Vyprávěla jsem jim, jaký mají život sluchově postižené osoby. Po vyprávění jsem požádala vychovatelky o společné foto s dětmi. V průběhu focení jedna z vychovatelek okřikla malého chlapce, a mně zaujalo to jméno…Damián. Dostala jsem nápad a pozvala děti z domova na bowling. V tu dobu bylo Damiánovi 9 let. Neustále na mě koukal, stál vždy u mě, dožadoval se nějaké pozornosti a objetí. Ukazovala jsem dětem znakový jazyk a snažila se je poznat lépe. Když už byli pomalu na odchodu do dětského domova, tak mě šli všichni obejmout. Damián stál nejdál a nemohl se ke mně dostat. Stál a čekal, až se na něj dostane řada. Vychovatelka však najednou začala děsně spěchat a okřikovat ho ať už jde a úplně ho odstrčila. Důvod byl, že spěchá. Na Damiánovi bylo tak moc vidět, jak touží po objetí, ale nestalo se, vychovatelka ho úplně odkopla stranou. Byla jsem na konci dne neuvěřitelně naštvaná. Damián neměl prostor se absolutně vyjádřit, říct co si přeje, co ho trápí, a nakonec ani chvíli strávenou v objetí.“
Markéta se i nadále snažila znovu s dětským domovem navázat kontakt. V létě pro děti uspořádala fotbalový turnaj. Chtěla se s Damiánem sblížit víc.
„Damián si na hřišti hrál s mým synem, který nešikovně upadl a on se o něj postaral. Řekl mu já ti to vyčistím, aby se na tebe maminka nezlobila. Začali jsme poté jako rodina i s přáteli jezdit na koupaliště, kam jezdily i děti z dětského domova. Občas nám ho na chvíli půjčili. Moc si to s námi užíval, bral mě i všechny mé neslyšící přátele, vůbec se nestyděl. Pokaždé, když jsem měla volnou chvíli, zašla jsem ho do dětského domova navštívit.“
Když však Markéta napsala do dětského domova email, zda by si ho s manželem k sobě mohli vzít například na víkend, nebo na prázdniny, žádná odezva nepřišla. Bylo jí pak pouze sděleno, že má rodiče, kteří mu dvakrát do roka napíšou, to bylo vše.
„Začala jsem na vlastní pěst brouzdat po internetu a později jsem dostala kouzelný telefon. Volala sociální pracovnice z dětského domova a poprosila mě o diskrétnost. Poradila mi ať si zavolám sociální pracovnici v místě trvalého bydliště Damiána. Měla jsem radost a poděkovala. Také mi poprvé vysvětlovala pojem hostitelská péče.“
Markéta začala vyřizovat potřebné náležitosti k hostitelské péči. Začala si Damiána brát na víkendy. To, co však zjišťovala, bylo šílené.
„Byl to devítiletý kluk a nevěděl, co jsou to hodiny, neuměl jíst pořádně příborem, neustále si otíral nos o triko. Netušil, co je to dát druhému pusu na dobrou noc. Když u nás spal, tak jsem při kontrole, zda spí zjistila, že se kýve ze strany na stranu, bylo to jako ukolébavka, uklidňovalo ho to. Snášel i velice špatně návraty do dětského domova, a tak jsme se rozhodli zažádat o pěstounskou péči.“
Damián však návraty do dětského domova bral stále hůř a hůř. Markétu si dokonce pozvala ředitelka domova a stěžovala si na jeho chování, protože drží hladovku, zlobí, přestal mluvit, a dokonce jednu vychovatelku kousl.
„Ředitelka mi také říkala, že Damián vůbec nepotřebuje psychiatra, ale já jsem moc dobře věděla, že to není pravda. Například když jsem omylem v obýváku zhasla, tak zůstal stát na místě, klepal se, místo pláče vydával skřeky a byl úplně bledý. Když jsem se ho pak zeptala, co se stalo, proč kouká nahoru a ukazuje tam, řekl jen že je tam bubák. To se stalo několikrát, později jsme zjistili, že trpí dětskou schizofrenií. V hostitelské péči jsem pochopila, že mu toho chybí hodně, nejen láska, ale i jistota, bezpečí, porozumění, trpělivost a mnoho dalších pozitivních přístupů.“
Celý proces, kdy měla Markéta s manželem dostat Damiána do pěstounské péče, se protahoval, a tak se opět rozhodla zakročit.
„Zavolala jsem paní soudkyni, sice jsem nedoslýchavá, ale stojí za to bojovat. Popsala jsem jí celou situaci, jeho hladovky i jeho chování a stavy, když není u nás doma. Soudkyně byla velice přísná, celý proces okamžitě urychlila a Damián nám byl svěřen do pěstounské péče. V dětském domově nás ředitelka varovala, že chlapce vrátíme do roka, že ona má letitou zkušenost. Jenomže si neuvědomila, že jsem sama postižená a mám vlastní trpělivost, dokážu pochopit ty druhé. Celé to čekání na soud bylo opravdu zoufalé. V prosinci jsem měla pracovní večírek a zazvonil mi telefon, volala ředitelka z dětského domova, že si můžeme pro Damiána už zítra přijet. No já řvala radostí, skákala, že kolegyně vůbec nechápali co šílím… zařvala jsem jen JEDEME PRO DAMIÁNA!“
Markéta se v hostitelské péči nedočkala moc pochopení od strany dětského domova, ale i tak byla silná a za Damiána bojovala.
„Už v hostitelské péči jsme vychytali opravdu hodně věcí, které by mělo devítileté dítě umět. Naučili jsme ho hodiny, nakupovat, uvařit si, vymyslet nějaký plán, jako třeba venku postavit bunkr. U nás nebyl takový řád jako v dětském domově. Měli jsme plný program aktivit. Damián se naučil artikulovat, pár znakových jazyků a měl k nám ke sluchově postižením veliký respekt, byl trpělivý. Dokonce jsem jednou kontaktovala jeho biologickou matku, asi vycítila moji sympatii a otevřenou náruč. Ona sama měla schizofrenii, pomohla mi poznat jeho genetiku a za to jsem jí vděčná. Mně Damián začal říkat maminko hned po prvním celodenním výletu v hostitelské péči. Byla jsem překvapená a bála se, aby z toho v dětském domově nebyl průšvih, ale i tak jsem ho nechala. Cítila jsem, že to jeho malá křehká dušička potřebuje.“

MARKÉTA A DAMIÁN
bottom of page