top of page

ZDEŇKA

K hostitelské péči jsem se dostala náhodou, nebo spíše osudem. Všechno to začalo v roce 2021, kdy jsem se rozhodla stát se Dobrou vílou. Měla jsem představu, že nás bude jezdit skupina víl a budeme se hromadně věnovat více dětem. Olomoucký dětský domov ale požadoval individuální přistup „jeden na jednoho“ pro jimi vybrané děti. Popravdě jsem se toho na první dobrou trošku zalekla, že to bude rozpačité, že přece nejde vybudovat pouto na povel….Jenže, co se má stát...

Už na prvním společném setkání se všemi dětmi tam byla ONA. Nejvíc hlučná, drzá, s poznámkami sršícími sarkasmem, a i když mě před ní každý spíše varoval, já jejímu kouzlu drzé potížistky okamžitě propadla. Těžko říct, jestli to v tu chvíli přeskočilo na obou stranách nebo jsme si prostě zbyly, ale od toho dne už jsem tam byla pravidelně každý týden. Třetím rokem jako víla a je to rok, co mi byla schválena hostitelská péče.

Nebudu tvrdit, že to bylo snadné a že je to vždycky růžové. Stálo mě to hodně času, energie, trpělivosti, nervů a občas i slz a bilancování u skleničky vína. Ze začátku mi dávala docela zabrat. Zkoušela, co vydržím, odháněla mě, bála se věřit, svěřit a zároveň toho, že se na ni vykašlu jako mnozí jiní přede mnou. Dobře celý první rok jsme si vzájemně nastavovaly hranice a učily se dávat si najevo, že nám na sobě záleží bez velkých slov a gest. Hrany se postupně obrousily a teď je z ní moje velká parťačka a já už si nedovedu představit, že by mi měla někdy zmizet ze života.

Pokaždé se za ní moc těším. Máme už svoje malé rituály, oblíbený program a pořád spoustu plánů a přání k postupnému plnění. Má už svoje pevné místo v mém diáři, srdci i u nás doma.

ZDEŇKA
bottom of page