Jak reagovat na emoční výkyvy a „nevysvětlitelné“ chování dítěte

Autorka: Alžběta Skleničková

Hostitelská péče přináší mnoho hezkých momentů, ale také situace, které mohou být matoucí a vyčerpávající. Dítě je jeden den otevřené, komunikativní, zdánlivě spokojené, a druhý den reaguje přehnaně, odmítavě, uzavírá se do sebe nebo vybuchne kvůli maličkosti – často bez jasného důvodu. Hostitel pak může mít pocit bezmoci a klást si otázky: Co se stalo? Udělal/a jsem něco špatně?

Důležité je vědět, že u dětí s náročnou minulostí emoce často předbíhají rozum.

Co se skrývá za „nevysvětlitelným“ chováním

Mnoho dětí, které zažily nejistotu, opakované ztráty nebo odmítání, má citlivý nervový systém. Ten reaguje na stres rychle a intenzivně. Spouštěčem může být něco zdánlivě banálního – tón hlasu, změna plánu, loučení, pocit, že „něco nezvládnu“.

Reakce dítěte pak není vědomá ani promyšlená. Jde o automatickou obranu, ne o záměr.

Emoční výkyv není vzdor ani manipulace

Je snadné vnímat náhlé změny chování jako provokaci nebo zlobení. Ve skutečnosti ale dítě často samo nerozumí tomu, co se s ním děje. Když dospělý reaguje trestem, křikem nebo stažením se, dítě se může utvrdit v tom, že:

• emoce jsou nebezpečné,

• vztahy nejsou bezpečné,

• „musí“ to zvládnout samo.

Jak může hostitel reagovat podpůrně

• Zachovejte klid, i když je to těžké. Nejdůležitější „nástroj“ hostitele je jeho vlastní klid. Dítě si půjčuje regulaci od dospělého. Krátké, klidné věty pomáhají víc než vysvětlování. Například: „Vidím, že je to teď hodně těžké. Jsem tady.“

• Nejprve vztah, potom řešení. V emočním přetížení dítě není schopné se učit ani chápat souvislosti. Prioritou je pocit bezpečí, ne okamžitá náprava chování. Řešení přichází až ve chvíli, kdy se dítě uklidní.

• Pojmenovávejte, nehodnoťte. Místo kritiky nebo otázek typu „Proč to děláš?“ zkuste popisovat, co vidíte: „Zdá se mi, že tě to hodně rozrušilo.“ „Přišlo mi, že ses najednou stáhl/a.“ Tím dítěti pomáháte učit se rozpoznávat vlastní emoce.

• Držte hranice s respektem. Emoce jsou v pořádku. Chování má své hranice. Je důležité, aby dítě zažilo, že může cítit cokoliv, ale vztah zůstává bezpečný a předvídatelný. Například: „Chápu, že jsi naštvaný/á. Zároveň ti nemohu dovolit ubližovat.“

• Vracejte se k situaci až zpětně. Po odeznění emocí je prostor se krátce vrátit k tomu, co se stalo: Co bylo těžké? Co pomohlo? Co bychom mohli zkusit příště? Bez výčitek a moralizování. Smyslem je učit se, ne hledat vinu.

• Myslete i na sebe. Hostitel není bezedný zdroj trpělivosti. Pokud jste vyčerpaní, je v pořádku dát si pauzu, požádat o podporu, něco nezvládnout a později se omluvit. I tím dítě učíte, že vztahy unesou chyby a jejich nápravu.

Na závěr

Emoční výkyvy a „nevysvětlitelné“ chování nejsou známkou špatné výchovy ani selhání hostitele. Jsou stopou minulých zkušeností dítěte. Hostitel může nabídnout něco jiného: klid, předvídatelnost a vztah, který zůstává, i když je to těžké. Právě tato zkušenost má pro dítě léčivou sílu.