Nedůvěra dětí z dětských domovů k dospělým
Autorka: Alžběta Skleničková
Děti vyrůstající v dětských domovech mají za sebou často zkušenosti, které narušily jejich schopnost spoléhat se na dospělé. Zklamání, nestálé vztahy či opakované změny prostředí mohou vést k hluboké nedůvěře. Ta se objevuje i při kontaktu s hostitelem v rámci hostitelské péče a je důležité ji umět rozpoznat a citlivě na ni reagovat.
Jak se nedůvěra projevuje u dětí při kontaktu s hostitelem?
Na začátku může dítě působit odtažitě, tiše či nepřístupně. Často pečlivě sleduje reakce hostitele, ale samo sdílí minimum informací. Může se vyhýbat očnímu kontaktu, odpovídat jednoslovně nebo zlehčovat své potřeby. Paradoxní mohou být i projevy naštvanosti či vzdoru – nejde o nevděk, ale o obranný mechanismus, který dítě chrání před dalším zklamáním.
Projevy nedůvěry v domácím prostředí hostitele
Nové prostředí může v dítěti vyvolat napětí. Někdy se projeví neochota vstoupit do některých místností, nejistota při běžných situacích (např. kde si může odložit věci, zda si smí nalít pití) či zvýšená opatrnost při manipulaci s předměty. Dítě může odmítat nabízené aktivity, přehnaně se omlouvat nebo naopak působit „příliš samostatně“, protože nechce být nikomu na obtíž. Občas se objeví i testování hranic – dítě zkouší, zda dospělý zareaguje bezpečně a předvídatelně.
Jak reagovat citlivě a bezpečně
Základem je trpělivost a respekt. Hostitel by měl dítěti poskytovat jasné, klidné a předvídatelné signály. Pomáhá:
Nabízet volbu a respektovat tempo dítěte. Je lepší nechat na dítěti, jak blízko nám chce být. Když chceme vědět víc, můžeme krátce sdílet svůj příběh a emoce, které jsme prožili a pak se zeptat: „A jak to vlastně máš ty?“ Když dítě není připravené mluvit, respektujeme to a věnujeme se s ním dalším činnostem.
Jasně popisovat pravidla a prostředí. V hostitelské rodině může vše fungovat jinak, než je dítě zvyklé. Dítěti tedy popisujeme, co budeme dělat, jak dlouho to bude trvat, jak to proběhne, jaký máme důvod to dělat, kdo u toho bude apod. Sdělení by měla být krátká, s laskavou a hravou intonací v hlase.
Nezahlcovat dítě vysvětlováním. Někdy mluvíme příliš, protože si nejsme jistí, zda nás dítě vnímá. Místo dlouhého vysvětlování je užitečnější kratší sdělení a prostor pro dítě. Poté se společně věnujeme nějaké činnosti, abychom nevytvářeli tlak na okamžitou změnu.
Reagovat klidně na projevy vzdoru či ticha. Když dítě nereaguje nebo je v odporu, snažíme se neinterpretovat si to jako vzdor či aroganci, ale jako znak nejistoty. Dítě zkusíme zapojit do našich aktivit a postupně mu svými reakcemi dáváme najevo, že naše prostředí je bezpečné.
Oceňovat i drobné kroky ke spolupráci. Dítě se snažíme nehodnotit, ale spíše povzbuzovat sdílením radosti: „To mám radost, že jsme spolu upekli bábovku! Ta se nám teda povedla!“ Jemná ocenění bez hodnocení podporují pocit bezpečí a kompetence dítěte.
Budovat vztah pomalu. Děti mají často velmi těžké zkušenosti. Hostitel si dokáže alespoň částečně představit, jak bude setkání probíhat, pro dítě je to ale mnohem obtížnější. Potřebuje cítit náš klid a předvídatelnost. Pozornost dítěti nabízíme, nevynucujeme si ji. Naše konzistentní chování mu postupně pomáhá budovat důvěru.
Na závěr
Nedůvěra dětí z dětských domovů není překážkou, ale výzvou. Pokud hostitel reaguje s porozuměním a trpělivostí, dítě postupně zjistí, že kontakt s dospělým může být bezpečný a spolehlivý. Tak vzniká prostor pro vztah, který má potenciál dítěti výrazně pomoci.
Pokud je to pro vás i přesto náročné, můžete využít intervize nebo individuální konzultace, které poskytuje Nadační fond Spoluživot. Obraťte se přímo na naši koordinátorku Sylvii Slovákovou: sylvie@spoluzivot.cz | 608 452 121.