Proč si děti z dětských domovů neumí říct o pomoc
Autorka: Alžběta Skleničková
Děti vyrůstající v dětských domovech mají často zkušenosti, které je naučily spoléhat se hlavně samy na sebe. Mnohé z nich zažily situace, kdy jejich potřeby nebyly vyslyšeny, byly bagatelizovány nebo zcela přehlíženy. Proto může být pro takové dítě nesmírně těžké říct si o pomoc, i když ji skutečně potřebuje.
Jak se neschopnost požádat o pomoc projevuje?
Dítě může působit nadměrně samostatně a snažit se zvládnout vše samo, i když je zjevné, že je situace nad jeho síly. Často se bojí přiznat, že něčemu nerozumí, nebo že potřebuje podporu. Může opakovaně odmítat nabídnutou pomoc, zlehčovat své potíže či předstírat, že je všechno v pořádku. Typickým projevem je také přehnaná opatrnost – dítě raději vůbec nezačne, než aby riskovalo, že selže a bude muset o něco požádat.
Projevy v kontaktu s hostitelem a v domácím prostředí
V domácnosti hostitele se tato neschopnost může projevit tím, že dítě neřekne, že je mu zima, že má hlad, že nerozumí pravidlům nebo že je něco trápí. Často se přizpůsobuje, aby „nebylo na obtíž“. Může například trpělivě čekat, místo aby se zeptalo, kde jsou ručníky, co může dát k jídlu nebo jak funguje daná aktivita. Někdy se dítě tváří, že o pomoc nestojí, ale jeho chování (např. zmatek, neklid, zdržování) ukazuje opak.
Jak reagovat a podporovat dítě v tom, aby si o pomoc dokázalo říct?
Cílem je vytvořit prostředí, ve kterém je žádost o pomoc považována za normální, bezpečnou a vítanou. Hostitel může pomoci tím, že:
Normalizuje žádání o pomoc. Může například říci: „Když něco nevíš nebo potřebuješ, stačí říct – jsem tu pro tebe.“
Ptá se konkrétními, neinvazivními otázkami. Místo „Potřebuješ něco?“ je účinnější: „Vyhovuje ti to takhle?“, „Mohu ti něco ukázat?“
Sleduje potřeby dítěte mezi řádky. Nabízí pomoc nenásilně, bez tlaku a bez očekávání okamžitého přijetí.
Chválí, když si dítě o pomoc řekne. Oceňuje odvahu, nikoli výsledek: „Děkuju, že jsi mi řekl, co potřebuješ.“
Dává dítěti prostor. Nechává ho rozhodnout, zda pomoc využije, čímž posiluje jeho pocit kontroly a bezpečí.
Na závěr
Neschopnost říct si o pomoc není vzdor ani nezájem, ale naučená strategie přežití. Když hostitel reaguje trpělivě, empaticky a předvídatelně, dítě postupně zjišťuje, že sdílení potřeb nepředstavuje riziko, ale cestu k bezpečí. Právě tato zkušenost může být pro dítě jedním z nejcennějších kroků k budování důvěry ve vztahy s dospělými.