Alenka žije v dětském domově a když nastoupila v roce 2020 na Gymnázium Open Gate, tak se seznámila s Pájou. Staly se z nich takové kamarádky, že si ji dokonce Páji babička vzala do hostitelské péče.

Jak tvůj příběh s hostitelskou péči začal?

V roce 2020 jsem nastoupila na Open Gate, kam právě chodila i Pája. Jelikož jsem dojížděla, někdy jsem měla třeba hodinu až dvě času, než mi něco jelo zpátky. A protože jsme se s Pájou hodně kamarádily, tak jsem tento čas trávila u ní. Seznámila mě s babičkou Janou a občas jsme ten čas trávily všechny společně. Školu jsem v tu dobu však nezvládla a když už bylo jasné, že budu přecházet zpět na základní školu, tak Páji babičku napadlo, že by si mě vzala do hostitelské péče, abych s Pájou a všemi svými kamarády neztratila kontakt. Chvíli to trvalo vyřídit, ale už přes dva roky jsem součástí jejich rodiny.

Máte s babičkou Janou hezký vztah? Jak často se vidíte?

Ze začátku to bylo složité, nejdřív jsme se musely na všem dohodnout a nějak si určit pravidla. Ale teď je to skvělý. Mám ji i celou jejich rodinu děsně ráda. Vídáme se každý měsíc alespoň na víkend, někdy i víc. Když je třeba volno ve škole, jedeme na různé výlety, nebo dovolené, loni jsme byly na Slovensku a máme v plánu i Německo. V kontaktu jsme téměř každý den, i s Pájou. Staly se z nás spíš takové sestry. Kdykoliv se něco stane, tak je první, komu hned píšu nebo volám. Vždy když něco potřebuji, třeba s něčím pomoc, či poradit, tak jsou tu obě pro mě.

V čem si myslíš, že ti hostitelská péče pomohla a co vše se změnilo?

Asi největší plus vidím v tom, že najednou někoho mám. Někoho, za kým můžu kdykoliv přijít. Když jsem u babičky Jany, tak mám i konečně nějaký svůj klid a prostor. V dětském domově se to moc často nestává, furt je okolo mě spoustu dětí. Je fajn mít občas prostor jen pro sebe. Další věc, která mi hodně pomohla, bylo zařízení spousty základních věcí, které třeba v domově nešly nebo nebyly. Taky jsem v Praze získala mnoho nových kamarádů a hlavně Páju. Berou mě jako člena rodiny, takže největší změna s hostitelskou péči je to, že můžu konečně říct, že mám rodinu. Jsou mi vždy oporou, dokonce mám i poprvé v životě domácího mazlíčka, protože mají doma kočku. Což je fakt boží.

Pomohla ti hostitelská péče třeba i psychicky?

Hrozně moc. Fakt je to najednou všechno úplně jiný. Přijdu si víc v klidu, že se mám o koho opřít. A že kdyby bylo nejhůř někdo tu pro mě vždy je. Můžu se babičce Janě svěřit, o všem jí říct a vím, že to spolu vyřešíme. Strašně mi psychicky pomáhá i ta změna prostředí, to že se někam těším a jsem někde doma.