Jaký je náš příběh s hostitelskou péčí? Myslím, že barevný. Začali jsme před lety, a to dobrovolnictvím, tak, jako myslím mnoho rodin. Proč jsme se tak rozhodli, to vlastně neumíme definovat. Prostě to tak nějak samo přišlo. Psal se rok 2020 a my jsme se spojili s kladenským dobrovolnickým centrem. Tam jsme absolvovali vše potřebné, poté jsme se spojili s nejbližším dětským domovem. V našem případě jde o dětský domov speciální, jsou tam tedy děti specifické, každé z nich má nějaký handicap. Že jsme se nad tím ani nepozastavili, to mi dochází až zpětně při psaní příběhu. Jistě to ale bude z velké části tím, že my sami máme handicapovanou dceru. V roce 2020 nám do naší snahy bohužel „hodil vidle“ covid, tudíž reálný kontakt s dítětem přišel až v době, kdy byla anticovidová opatření uvolněna. V domově nám vybrali úžasnou, v té době desetiletou slečnu Markétku. Domluvili jsme se na pravidelných návštěvách jednou týdně. Původně měly první návštěvy proběhnout v domově, ale protože panovala anticovidová opatření, brali jsme si Markétku hned ven, byť ze začátku jen na krátké vycházky v blízkosti domova. Ani jednou se ale nestalo, že by byl problém a my se museli třeba vrátit dříve. S Markétkou jsme si sedli neskutečně, ba co víc – stala se z ní kamarádka naší dcery Báry. To je něco, s čím jsme nepočítali a čeho si neskutečně vážíme. Postupně jsme začali jezdit jak k nám domů, tak i na chatu či na různé výlety. Nezapomenu, jak třeba stánkaři na zámku, kam jsme tehdy jeli na keltský belltain, považovali holky automaticky za sestry. Nechali jsme je při tom. Až v tu chvíli mi ale došlo, jak je nám Markétka podobná. Nebyl to cíl, ani jsme si nevybírali etnikum, jen to prostě tak vyšlo. Postupem času nám přestalo těch pár hodin týdně stačit a postoupili jsme k dalšímu kroku. Zažádali jsme o hostitelskou péči. Průběh byl velmi jednoduchý, rychlý a příjemný. Podali jsme žádost (se vším nám poradili v dětském domově), po krátké době se k nám ohlásila úřednice z OSPOD, během pár dní pak bylo rozhodnutí na světě. Přiznám se, že jsme měli trochu obavu, jaká bude paní úřednice, tenkrát jsme i, byť trochu s nadlehčením, říkali, že „přijde Zubatá“. No, Zubatá nepřišla. Dorazila velmi milá a pohodová dáma. Pohovor s OSPOD byl tedy zkrátka příjemným setkáním u šálku kávy. Po nějaké době u nás Markétka poprvé spala. Dodnes vidím tu její radost, když mohla mít pokoj sama pro sebe, nebo když si ke snídani mohla vybrat jídlo a pití dle chuti. Toto jsou věci, které sebelepší dětský domov nemůže zajistit. Chtěla bych dodat, že ten „náš“ dětský domov je moc fajn, děti v něm rozhodně nestrádají, zaměstnanci dělají podstatně víc, než je jejich pracovní povinností. Markétka nám i vypráví, kam všude jezdí, co vše pro ně „tety“ a „strejdové“ vymýšlí… Myslím, že děti tam jsou opravdu milovány a opečovávány. Ale díky dobrovolnictví a hostitelské péči mají šanci mít v jisté podobě mámu a tátu na chvilku pro sebe. Ten pocit, když vás to dítě obejme a řekne: „Teto, já tě mám ráda…“ nebo když vám jen tak zavolá… k nezaplacení. To se nedá ani popsat, to se musí zažít. Ta vděčnost za cokoliv, v podstatě za jakoukoliv blbinku… Nejen, že jsme nikdy nelitovali, že jsme do toho šli. My jsme stále nadšeni. Markétku milujeme čím dál víc, automaticky o ní mluvíme jako o „naší Markét“. Miluje zvířata, tudíž se u nás doma cítí myslím hodně dobře. Máme totiž: asistenčního psa, dva kocoury a dvě morčata. Markétka vlastně využívá canisterapie, kterou náš pes poskytuje nejen naší pokrevní dceři, ale právě i Markét. S kocoury si Markétka hraje, krmí je, češe. Legraci si užívá i s morčaty. Dříve jsme místo morčat měli králindu, tu také krmila, hladila a hrála si s ní. Ještě bych chtěla dodat, že Markétku přijala krásně celá naše rodina. Obě babičky i moje sestry jí automaticky nosí pozornosti, na Vánoce, narozeniny a svátek je samozřejmostí, že od všech dostává dárky. Zkrátka jako naše dcera. Bohužel, loni v létě jsme se dostali do situace, kdy jsme museli přespávání na určitou dobu přerušit. Několik týdnů nebyly možné ani návštěvy. Důvodem bylo prudké zhoršení zdravotního stavu naší Báry. Propad přišel vlivem traumat, která naše rodina zažila. Nejdříve nám v březnu 2022 nečekaně zemřel první asistenční pejsek (zahynul tragicky, dcera u toho byla, když naposledy vydechl v taxíku těsně přede dveřmi veteriny), poté se v červnu vážně zranil manžel (téměř přišel o ruku). Dceři se zhoršila epilepsie natolik, že šlo o život ohrožující stavy, které ji upoutaly na několik měsíců doma na lůžko. Jakmile jsme se pokusili jen vyjít z bytu, přišel záchvat. Hrozil (a stále hrozí) i status epilepticus. Situaci jsme se ale pokusili pořešit mimo jiné i pořízením speciálního zdravotního kočáru, který nám dává šanci trochu vyjít ven. Dcera se v něm totiž schová (úplně celá, kočár má speciální kryt), tudíž není tolik vystavena vjemům. A pokud přijde záchvat, lze jej v kočáru bezpečně zvládnout, navíc bez toho, aby si okolí vůbec něčeho všimlo. Máme tedy určitou svobodu a zase můžeme chodit pro Markétku. Často to děláme i tak, že ji vyzvedne manžel kolem poledne (naštěstí je OSVČ, tudíž může na chvilku přerušit práci) a dovede ji k nám domů. Jakmile se manžel večer vrátí z práce, odvedu Markétu do domova já, cestou si povídáme, ona mě má aspoň chvíli jen pro sebe. Zároveň si hrajeme se psem, zpíváme si. Markétka totiž miluje hudbu, zná velkou spoustu písniček. Velice mě těší, že jí nejsou neznámé ani staré klasické songy jako třeba Marnivá sestřenice. I tímto do naší rodiny zapadla, my si zpíváme prakticky pořád. Jsme rodina trampů, našemu uchu tedy lahodí folk, spirituály, country a spol. Ale na druhou stranu si klidně „střihneme“ i rock, rádi si poslechneme metalové balady… A to mě také pobavilo – Markétka, ta jemná blondýnka, dokáže pěkně „pařit“, pustím-li „pořádnej nářez“. Je s ní zkrátka legrace. Možná se ptáte, zda něčeho litujeme. Ano, jediné věci. Toho, že nezvládneme jít do péče pěstounské. Víme, že hostitelství je přesně to, co dokážeme poskytnout a v čem je dobře nám všem. Víc by bylo nad naše síly. Důvodem je zdravotní stav naší dcery, která leckdy nezvládne ani přejít z pokoje do obýváku. Proto Markétku můžeme mít jen v péči hostitelské. Věříme ale, že takto jí jsme schopni dát maximum. Ve spojení s ní už chceme být navždy. Řekli jsme jí, že tu pro ni budeme napořád. Chceme tuhle milou, vtipnou a usměvavou slečnu v našich životech.